Tělo jako zrcadlo…

Právě mám za sebou půlku Učitelského výcviku tradiční tantra jógy v Sri Kali Ashramu v jižní Indii. Že to bude „makačka“ jsem předpokládala, ale realita je samozřejmě mimo jakékoli hranice mé vlastní představivosti (trošku jako představa o porodu :-)).

Denně pozoruju pěkné zrcadlo toho, co se ve mě odehrává. Pět hodin jógy, šest dnů v týdnu ukáže, co si tělo myslí, kde jsem zatuhlá „konzerva“, která bojuje se změnou. No všude, pochopitelně. Rozdíl mezi flexibilitou pravé a levé poloviny těla je čím dál větši, přestože posun toho co tělo umí, je už dávno za hranicí mých domnělých možností. Čím více se pravá noha blíží k uchu, tím více jsem schopná uvěřit, že jednoho dne, to dám i já. Já, zatuhlá, nepříliš flexibilní, nepříliš mladá, kritická, hodnotící, posuzující a nevím co ještě, prostě celá JÁ. Ovšem na druhou stranu ta levá, o dost zatuhlejší strana se hlásí o slovo stále hlasitěji – tak zapracuješ už opravdu na té svojí vnitřní ženě nebo budeš pořád hledat výmluvy?
Na druhou stranu, že ta analytická část mě, ta co je mi bohužel vlastní, je více a více flexibilní, umím v ní být ve flow a opravdu se uvolnit a dokonce si to i užít, mi dává naději, že jsem připravená a dokonce vítám posun vpřed. Prakticky to vypadá asi tak, že když přetrpím „levonohou“ ásanu, tak do „pravonohé“ se pak vyloženě těším.

… tak nám pomaličku uplynul další týden, tělíčko bolí, ale větší flexibilita je patrná na první pohled. Konečně jsem pochopila, co je uvolnit se do prožitku při józe. Sice samozřejmě moje naštvané dítě křičí, tuhle asánu ne, nebudu tam tak dlouho nebo smlouvá – mohla bych si odpočinout a zůstat chvíli jen ležet (u všech těch, které nemám ráda, a je jich dost :-)), ale nakonec dialog v mé hlavě vyhraje logik – dnes to bude jen jednou, to dáš… vždycky z ní můžeš vystoupit a tak do toho jdu a konečně jsem opravdu stála na ramenou (k dokonalosti je ještě daleko, ale najednou to byl pevný postoj) a další navazující asány už šly tak nějak samy… stačilo se do nich jen uvolnit a najednou byl pryč ten obvyklý boj a hlavně ten pocit vítězství potom, je k nezaplacení, bez ohledu na věk. Po posledni ásaně v pořadí (cakra ásana), ve které jsem sice vydržela jen chvilku, nicméně na své poměry zatím nejdéle, mě přepadl vodopád emocí. Slzy nezadržitelně stékaly po tvářích a já jsem byla někde hodně hluboko, uvnitř sebe samé, v tom „posvátném“ prostoru duše. Z „tělocviku“ se stalo plynutí v energii, neuvěřitelné setkání se s vlastní křehkostí, zranitelností, láskou, milujícím srdcem a velikou vděčností za všechny ty dary, kterými mě Vesmír, zejména poslední dobou, obdarovává.


… a tak nezbývá než děkovat, té moudrosti těla, se kterou mi ukazuje, kde co v životě neplyne, jeho vytrvalosti, pomalu znovu a znovu ukazovat, co je potřeba změnit, jeho trpělivosti, se kterou čeká, kdy konečně to bude nejen uviděno, ale vyslechnuto a nakonec i sobě samé, že jsem měla odvahu odletět do tohoto, jak s láskou říkám, „Tantra Yoga Army Campu“ a každý den, 6 dnů v týdnu, dobrovolně dát tu ranní hodinu Ayurvedic walking massage, 2 hodiny dopolední Yogy nebo jiného zběsilého cvičení, odpolední 3 hodnovku jógových ásan a další 2,5 hodiny večerních lekcí. Odměnou je 1 day off, kdy jsme konečně na sluníčku na klidné pláži, tělo odpočívá a houpá se vlnách a my si užíváme zaslouženého volna.

… tak zase za rok …

 

Rubriky: Blog | Napsat komentář

jsem nic… a v tom je obsaženo vše…

Jsem opět na cestách, abych se setkala se svými dalšími „AHA“momenty.

Pamatuju si na chvíli, kdy mi před pár lety v USA přislo dost vtipné, když někdo mluvil o velké historii amerických dějin. V mých očích, tehdy pražáka, který chodíval přes Jelení příkop pražského hradu nimg_0594a procházky, vůbec netušili co slovo historie znamená.
… a jen o pár let později, cestou na koncert Goldfrapp při procházce okolo majestátní katedrály z roku 800 v Anglii jsem si uvědomila, že já pořádně nevím, co to je historie.

Minulý týden jsem navštívila Řím a Florencii. Prochodila jsem město s jeho památkami křížem krážem, abych si konečně uvědomila, že „historie“ je něco úplně jiného než si dokážu ve svém zúženém pohledu vůbec představit. Procházela jsem místy kde před více než 2000 lety tepal život a stále je možné více či méně zachovalé pozůstatky této doby vidět. Veimg_0726 Vatikánském muze
u jsem potom stála vedle krásně zachovalé 4000 let staré sochy a najednou jsem si uvědomila, že našich 100 let života je jako kapka vody v moři. Zanedbatelný okamžik v toku dějin. Proč by „někdo“ nebo „něco“ nad námi chtělo, abychom se tady, v tom krátkém okamžiku trápili? Jistě, určitě se máme v tomto životě něco naučit a pochopit, možná něco odčinit (pokud věříte v minulé životy), ale zcela jistě je jedinou naší úlohou na zemi, být šťastný.

Hned jsem se procházela spoustou situací, kdy nejsem šťastná, protože … (něco). Ale vždycky to „něco“ jsem já – hodnotím, srovimg_0025návám, nejsem dost taková a málo maková a situace, lidi, počasí, místo není dost dobré podle mých představ… a tisíce dalších blbostí vznikajících výhradně v mé hlavě… a pak přijde okamžik, kdy hlava prostě vypne a ono se „to“ tak jaksi samo „děje“ … TADY A TEĎ … a všechno je v tom obsažené – radost, štěstí, lehkost, plynutí, hravost, láska, vděčnost, smutek, slzy, naplnění…

Teď už jen zbývá konečně uvidět všechny ty možnosti, které se mi nabízí, dopřát si všechno, po čem mé srdce touží, dovolit si přát cokoli má fantazie nakreslí a žít každičký okamžik naplno.

Dokážeme přejít od VÍM, že si život tvořím sama a mám ho jen ve svých rukou k jeho prostému TVOŘENÍ a PLYNUTÍ v řece TADY A TEĎ?
Věřím že ano… já už jsem vykročila… BON VOYAGE

Rubriky: Blog | Napsat komentář

…vše se zrychluje…

Uplynulých 14 dnů, které jsem strávila u moře mi zase ukázaly jak se všechno zrychluje.

img_0273     Přání vyslovená a posílená skupinovým záměrem se začínají zhmotňovat dost děsivou rychlostí.

To jak moc s tím, jak Vesmír “plní přání” bojuju, mi hned ukázalo moje tělo. Ráno při cvičení na naší “cvičící střeše” jsem děkovala za krásnou komunikaci s ním. Jak mi hned dává najevo, když něco není v pořádku 🙂 a jak je super, že jsem jen já sama, kdo s tím může něco dělat,  TA jediná, která má tu MOC.

pánku a únavy než jsem došla k vyslovení otázky, co to vlastně nemůžu “strávit”…. a s vyslovenou otázkou tady byla taky rychlá odpověď.

Jakmile se začaly kupit různé výlety, vyjížďky lodí na zastrčené pláže a dovolenkování v tom pravém slova smyslu, začala jsem být nervózní. Pořád ještě bojuju s tím, jestli si to vlastně můžu dovolit – na celý den se odříznout od světa, bez signálu, bez počítače, bez práce.

Mno zatím ještě evidentně bohužel NE.img_0237

A přišla další zkouška – LET GO…

Pustit to, že musím být vždycky všude, aby mi náhodou něco neuteklo, aby někdo nebyl přede mnou a neměl něco lepšího, viděl víc… a hlavně JÁ budu na posledním místě, někde sama, úplně na konci… uffff

Dovolila jsem si dopřát alespoň týden doma, ve svém krásném domečku uprostřed nádherné, zelené, tiché, přátelské a uklidňující zahrady, ale vykoupené je to tím, že nebudu asistovat na semináři kde jsem moc chtěla být, s lidmi, které mám moc ráda a moje ego dostalo zabrat než připustilo, že nemusím být všude.

Také jsem si dovolila prostě nejet na jedinečný výlet lodí, se skvělou partou lidí, šnorchlováním, pojídáním ježků a navíc poslední den na ostrově, ale zůstala jsem u hořkého čaje na terase a odměnou zase přišlo tolik práce, že jsem celý den jenom seděla u počítače a datlovala.

… a dle předpokimg_0461ladu, ihned po příletu, kdy jsem dorazila do přívětivé náruče svého domečku, se mi udělalo dobře. Dohánění restů střídám s podzimním úklidem terasy, pomalým zazimováním zahrádky a jen si užívám každičký okamžik v té své klidné oáze.

Nezbývá než děkovat Vesmíru za všechna požehnání, kterými jsem bohatě obdařena…
Díky, díky, díky…

Rubriky: Blog | Napsat komentář

Všechno se vším souvisí…

Od začátku roku jsem členem malé uzavřené skupinky “ŽIJU 2016”, která pod koučovacím vedením úžasné Šárky Kmochové schází 1x v měsíck a pracuje na své vizi. Mou vizí pro rok 2016 bylo propojení mé vášně pro cestování s prací. V mé představě bylo cestování, které bude v jakékoli podobě přinášet profit. Znamenalo to pro mě více se zabývat činnostma, které můžu přinášet na místo samotné – masáže, jóga, terapie kineziologie nimg_0222ebo třeba organizační, produkční a administrativní činnosti, které můžu dělat prakticky kdekoli, takže cestování není o “dovolené” ale jen jiném místě pro život, užívání si a také práci, která se tam tak nějak mimochodem děje.

Vždy před schůzkou samotnou dohledám papíry s úkoly a zápisy z minula, na které jsem se za celý měsíc ani nepodívala, odsuzuju se za neschopnost cíleně “pracovat” na své vizi, být strukturovaná, soustavná a zaměřená na cíl a tudíž “mířicí k úspěchu”. Nicméně pak se celé odpoledne s údivem dívám ze všech možných úhlů na skutečnost, že i tak se má vize “DĚJE”… prostě to nějak samo pluje a realizuje se, až mě to vlastně děsí. Asi jsem si ještě úplně nedovolila s klidným svědomím oslavit, že můžu trávit  3 – 4 měsíce v roce v zahraničí a hlavně když jsem svou vizi dávala do slov a obrázků, tak jsem s tímto rozsahem vůbec nepočítala. Vesmír se postaral o naplňování mých přání v míře naprosto nevídané a img_0224já můžu s pokorou a vděčností jen tiše poděkovat.

A tak právě píšu s jablíčkem „Samíkem“ na klíně někde nad Bělehradem (teď už Skopje :-)) svou úvahu o vděčnosti. Čím jsem si zasloužila, že ke mě tak nějak “samy” chodí skvělé projekty, můžu spolupracovat se samými inspirativními lidmi, se kterými jen být, je prostě požehnání… a čím míň tlačím, tím více toho přichází. Podílím se na akcích, které přinášejí tolik krásných okamžiků spoustě dalších lidí. Vidět tu zář v očích, radost, úsměvy, vášeň, energii a spoustu nadšení v každém z nich je nádhera samo o sobě.

A to nejúžasnější je, že na začátku byl můj malý pohyb vpřed, který tuto lavinu spustil. Po měsících, možná letech pouhého mluvení jsem konečně udělala ten první krok a jednoduše jsem se odstěhovala z Prahy do Brd (a inspirací, nic netuše, mi byla taky Šárka).

A protože všechno se vším souvisí, první kde se změna projevila byl můj zdravotní stav, konkrétně bolest kyčlí. Na psychosomatické úrovni jsou klouby o pohybu, tak proč by měly být v pořádku, když změny z nevyhovujícího stavu stejně nechci udělat.

… ústupem boledomecekstí kloubů to začalo, novými příležitostmi a setkáními pokračuje a co přijde dál se nechám překvapit. Určitě to bude v míře, kterou si vůbec neumím představit.

VESMÍR MĚ PROSTĚ MILUJE A JÁ S VDĚČNOSTÍ DĚKUJI A S DŮVĚROU PŘIJÍMÁM CO PŘICHÁZÍ…

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Náročný porod…

Semínko vzniku tohoto webu zasely zhruba před více než půlrokem mé kamarádky… nápad vytvoření vlastního webu mě překvapil, ale začala jsem o něm uvažovat. Přestat se schovávat za jména těch, kterým organizuju a propaguju semináře a ukázat se jenom JÁ. Zjistila jsem, že ukázat se – tohle jsem já, tohle dělám a tohle mě baví – pro mě není zase až tak jednoduché.

Stále nějak nebyl ten správný čas. Pořád jsem o tom mluvila, uvažovala, ale nehnula ani prstem. Jen nepříjemný pocit z vlastní neschopnosti udělat alespoň první krok byl všudypřítomný.

… a najednou se to stalo…

Doprála jsem si dovolenou, pro mě naprosto netypickou. Snad poprvé jsem nevezla já své kamarády do mé milované a důvěrně známé Andalusie, ale nechala jsem se velmi impulzivně zlákat na Korfu ženou, kterou jsem znala dost povrchně teprve rok.

Užila jsem si úžasné dva týdny cvičením, nachodila spousty kilometrů v olivových hájích, plavala v průzračně modrém moři, nechala líbat sluníčko celé tělo, trošku pracovala, tancovala, výletovala, poznávala spoutu krásných míst a nových přátel.

Na letišti jsem zamáčla slzu a odletěla zpátky domů, abych téměř ihned koupila novou letenku a za 5 dnů jsem už seděla v letadle znovu a letěla zpátky… a hned ráno při další několikahodinové procházce v hajích a další spoustě vyslovených a uslyšených slov to najednou bylo tady

… přišel ten pravý čas…

Další dva týdny přinesly navíc ještě spoustu kreativity, nových možností a nápadů. Plod pomalu rostl a získával svou podobu. Najednou to všechno bylo jednoduché a rychlé. Každá další hotová drobnost přináší nové nápady a možnosti.

Vrátila jsem se nejen s novými přáteli, spoustou nových zážitků, nápadů a zkušeností, ale hlavně velkou chutí konečně porodit… 🙂

A toto je moje miminko v celé své kráse. Věřím, že se vám bude líbit stejně jako mě…

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář