Právě mám za sebou půlku Učitelského výcviku tradiční tantra jógy v Sri Kali Ashramu v jižní Indii. Že to bude „makačka“ jsem předpokládala, ale realita je samozřejmě mimo jakékoli hranice mé vlastní představivosti (trošku jako představa o porodu :-)).

Denně pozoruju pěkné zrcadlo toho, co se ve mě odehrává. Pět hodin jógy, šest dnů v týdnu ukáže, co si tělo myslí, kde jsem zatuhlá „konzerva“, která bojuje se změnou. No všude, pochopitelně. Rozdíl mezi flexibilitou pravé a levé poloviny těla je čím dál větši, přestože posun toho co tělo umí, je už dávno za hranicí mých domnělých možností. Čím více se pravá noha blíží k uchu, tím více jsem schopná uvěřit, že jednoho dne, to dám i já. Já, zatuhlá, nepříliš flexibilní, nepříliš mladá, kritická, hodnotící, posuzující a nevím co ještě, prostě celá JÁ. Ovšem na druhou stranu ta levá, o dost zatuhlejší strana se hlásí o slovo stále hlasitěji – tak zapracuješ už opravdu na té svojí vnitřní ženě nebo budeš pořád hledat výmluvy?
Na druhou stranu, že ta analytická část mě, ta co je mi bohužel vlastní, je více a více flexibilní, umím v ní být ve flow a opravdu se uvolnit a dokonce si to i užít, mi dává naději, že jsem připravená a dokonce vítám posun vpřed. Prakticky to vypadá asi tak, že když přetrpím „levonohou“ ásanu, tak do „pravonohé“ se pak vyloženě těším.

… tak nám pomaličku uplynul další týden, tělíčko bolí, ale větší flexibilita je patrná na první pohled. Konečně jsem pochopila, co je uvolnit se do prožitku při józe. Sice samozřejmě moje naštvané dítě křičí, tuhle asánu ne, nebudu tam tak dlouho nebo smlouvá – mohla bych si odpočinout a zůstat chvíli jen ležet (u všech těch, které nemám ráda, a je jich dost :-)), ale nakonec dialog v mé hlavě vyhraje logik – dnes to bude jen jednou, to dáš… vždycky z ní můžeš vystoupit a tak do toho jdu a konečně jsem opravdu stála na ramenou (k dokonalosti je ještě daleko, ale najednou to byl pevný postoj) a další navazující asány už šly tak nějak samy… stačilo se do nich jen uvolnit a najednou byl pryč ten obvyklý boj a hlavně ten pocit vítězství potom, je k nezaplacení, bez ohledu na věk. Po posledni ásaně v pořadí (cakra ásana), ve které jsem sice vydržela jen chvilku, nicméně na své poměry zatím nejdéle, mě přepadl vodopád emocí. Slzy nezadržitelně stékaly po tvářích a já jsem byla někde hodně hluboko, uvnitř sebe samé, v tom „posvátném“ prostoru duše. Z „tělocviku“ se stalo plynutí v energii, neuvěřitelné setkání se s vlastní křehkostí, zranitelností, láskou, milujícím srdcem a velikou vděčností za všechny ty dary, kterými mě Vesmír, zejména poslední dobou, obdarovává.


… a tak nezbývá než děkovat, té moudrosti těla, se kterou mi ukazuje, kde co v životě neplyne, jeho vytrvalosti, pomalu znovu a znovu ukazovat, co je potřeba změnit, jeho trpělivosti, se kterou čeká, kdy konečně to bude nejen uviděno, ale vyslechnuto a nakonec i sobě samé, že jsem měla odvahu odletět do tohoto, jak s láskou říkám, „Tantra Yoga Army Campu“ a každý den, 6 dnů v týdnu, dobrovolně dát tu ranní hodinu Ayurvedic walking massage, 2 hodiny dopolední Yogy nebo jiného zběsilého cvičení, odpolední 3 hodnovku jógových ásan a další 2,5 hodiny večerních lekcí. Odměnou je 1 day off, kdy jsme konečně na sluníčku na klidné pláži, tělo odpočívá a houpá se vlnách a my si užíváme zaslouženého volna.

… tak zase za rok …

 

Kategorie: Blog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.